V průběhu roku 2005 Poslanecká sněmovna ČR projednávala a poté i schválila zákonnou úpravu, týkající se eutanazie. Tato úprava připouští možnost, že by eutanazie mohla být u nás i beztrestná. Tato situace spojila věřící křesťany, židy a muslimy v České republice k tomu, aby vydali společné prohlášení, odmítající tento krok. Přinášíme znění tohoto prohlášení:
Otázka eutanazie a doprovázení umírajících se stává stále více předmětem celospolečenské diskuse. Jsme hluboce přesvědčeni o závažnosti tématu, které se týká kohokoliv z nás, protože každý člověk je ohrožen nemocí, bolestí, opuštěností a smrtí. Proto se k této diskusi chceme připojit i my.
V centru naší pozornosti je člověk a jeho život, který chápeme jako dar od Boha. Tento dar nezpochybňujeme ani ve chvíli nemoci a umírání. Umírání přijímáme jako součást života, proto je všestranná pomoc umírajícímu pomocí životu. Hájíme právo na důstojné umírání. Lidská důstojnost je pro nás zakotvena ve víře v Boha a v božský akt stvoření.
Plně soucítíme s člověkem, který trpí, a vnímáme utrpení jako obtížnou situaci nejen pro umírajícího, ale i pro jeho okolí. Současně však nesouhlasíme se snahou tuto situaci, která s sebou často nese pocity zoufalství, bezmoci a prázdna, odstranit usmrcením nemocného člověka pomocí smrtícího prostředku. To ovšem neznamená, že jsme pro udržování každého života za každou cenu. Uvědomujeme si konečnost lidského života i meze možností léčby.
Chceme upozornit na nebezpečí, která by byla s uzákoněním eutanazie spojena, a sice její provedení proti vůli pacienta či na základě přání vynuceného situací. Dále je nepřípustné, aby byl u někoho vytvářen pocit, že je již jen břemenem, a on se musel sám před sebou či před druhými omlouvat, že ještě vůbec žije. Taková zákonná úprava by také podkopávala důvěru vůči zdravotnímu personálu v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě nemocné, v domovech důchodců a dalších zařízeních. Eutanazii nepovažujeme za možnost volby ve výjimečných případech, ale za znevážení lidského života.
Vyzýváme k integrální péči o umírající a o ty, kteří je doprovázejí. Četné studie ze zemí, ve kterých byla eutanazie uzákoněna, zkušenosti zdravotního personálu i dalších asistujících osob ukazují, že lidé žádají takovéto řešení především z obavy ze ztráty důstojnosti a ze závislosti na druhých. Důvody, proč lidé často žádají eutanazii, nejsou pouze lékařské, nýbrž i sociální. V těchto zemích také narůstá počet usmrcení pacientů bez jejich souhlasu. Paliativní medicína je schopna odstranit bolest nebo ji alespoň zmírnit na snesitelnou míru. Proto je třeba pro důstojné umírání zprostředkovat umírajícímu vědomí, že zůstává naším bližním, že není ponechán sám sobě a není opuštěn. Je důležité vytvořit mu rodinné prostředí, kde se cítí být doma, zasazen do osobních vztahů.
Navrhujeme proto věnovat větší pozornost integrální péči o umírající v nemocnicích, léčebnách pro dlouhodobě nemocné, domovech důchodců a dalších zařízeních. Tuto péči poskytuje nejen zdravotní a ošetřující personál, ale také rodina a další blízké osoby. Cennou zkušeností takového integrálního přístupu je hospicová péče, která se v České republice rozvíjí a potřebuje větší podporu, včetně domácí hospicové péče. Navrhujeme vzdělávání a doprovázení dobrovolníků, kteří jsou ochotni těžce nemocné a umírající doprovázet. Rovněž je třeba poskytnout finanční a legislativní podporu rodinám o umírající pečujícím.
Miloslav kardinál Vlk – Česká biskupská konference,
Pavel Černý – Ekumenická rada církví v České republice
Karol Sidon – Vrchní pražský a zemský rabín
Vladimír Sáňka – Ústředí muslimských obcí v České republice
Společné prohlášení bylo poskytnuto médiím a na den 9. 12. 2005 byla svolána tisková konference. Na ní bylo toto prohlášení přečteno, pak zástupci jednotlivých náboženství vystoupili se svými projevy a nakonec odpovídali na otázky novinářů. O společném prohlášení církví a náboženských společností k eutanazii a o závěrech z tiskové konference informovaly všechny naše hlavní deníky a televizní stanice.
Komentář zástupce UMO na tiskové konferenci
Naše společné prohlášení doplním několika myšlenkami:
Velmi smířlivý pohled na eutanazii je v Evropě, podle mého názoru, výsledkem nejen sekularizace v jednotlivých společnostech i v myšlení lidí, ale také toho, že ruku v ruce se sekularizací došlo a dochází k degradaci některých tradičních hodnot. Mezi ně patří například úcta k životu a morálním principům, ale dochází také k něčemu pro společnost i pro jednotlivce neméně závažnému, a to je rozpad rodinných vazeb. Rodina ztrácí svou funkci. Lidé se odcizují jeden druhému. I štědrost a pomoc potřebným se postupně institucionalizuje.
Ve společnosti, která podporuje eutanazii, nebo ji potichu toleruje, si nikdo nemůže být jistý svým životem. Zarážející je fakt, že eutanazie má své zastánce i mezi zdravotníky, tedy osobami, které by se měly starat o zdraví lidí a zachraňovat jejich životy.
Problémem dnešní moderní společnosti je, že dosáhla obrovského pokroku ve vědě a technice, ovšem na úkor duševního zdraví a psychické rovnováhy. Relativizace náboženských hodnot a morálních zásad vede moderní společnost pomalu ale jistě do záhuby.
Argumenty, které obvykle slouží k ospravedlnění eutanazie před veřejností, jsou nepřesvědčivé a už vůbec nejsou morální. Její zastánci se snaží vytvářet u veřejnosti dojem, že plnohodnotný a cenný život je pouze ten, který je bez utrpení a bolesti. Namítají, že moderní technika a vědecký pokrok v medicíně mohou uměle prodlužovat život pacienta, což stojí společnost finanční prostředky, které by se daly využít na užitečnější věci.
Nemohu souhlasit ani s argumentací, že se eutanázie u nás už stejně provádí, tak je lepší jí dát aspoň nějaká pravidla. V tisku byl předevčírem uveden příklad, že je to podobné jako s prostitucí. Pokud však budeme krok za krokem ustupovat různým nešvarům a nemorálnostem s konstatováním, „ono to už tady stejně je, tak tomu dejme aspoň nějaká pravidla“, tak to bude počátek konce evropské civilizace.
Polemika o právu na tzv. důstojnou smrt, tedy ušetření pacienta těžkých bolestí je z náboženského hlediska nepřijatelná. Není nic nedůstojného na tom, když je člověk nemocný a odkázaný na pomoc druhých. Ukončit život kvůli nevyléčitelné nemoci je nelidské a krátkozraké. Připustit eutanazii by mohlo v tomto případě také znamenat, že společnost není ochotná pomáhat nemocným lidem, kteří potřebují lékařskou, ale i lidskou pomoc.
Z pohledu Islámu lze posvátnost a nedotknutelnost lidského života doložit řadou důkazů: v Koránu, v kapitole 5, verši 32 Bůh říká – „Jestliže někdo zabije člověka, je to jako by zabil celé lidstvo. A jestliže někdo oživí člověka, jakoby oživil celé lidstvo.“
Prorok Muhammad (nechť mu Bůh žehná) také řekl: „Věřící zůstává pod milosrdenstvím Boha, dokud úmyslně nezavraždí člověka.“ (tzn. pokud neporuší jednu ze základních zásad Islámu, tj. posvátnost života, bude mít šanci na odpuštění). Prorok také řekl: „Ten, kdo zabije někoho z Lidí smlouvy (nemuslimských obyvatel islámského státu), nepocítí vůni Ráje.“ Život jednoduše člověku nepatří. Proto člověk nesmí nejen ukončit život druhého člověka, ale ani zabít sám sebe, a dokonce ani úmyslně škodit zdraví svému nebo zdraví jiných.
I kdybychom odhlédli od toho, že eutanazie je pro nás nepřijatelná z hlediska věroučného, a představili si, že by v některých případech mohla řešit nějakou situaci, bojím se, že jejím povolením bychom otevřeli dveře něčemu mnohem a mnohem horšímu. A v islámské právní vědě (fiqhu) platí jedna obecná zásada – pokud chceme odstranit nějaký problém nebo škodlivou věc a přitom je jasné, že tím můžeme způsobit mnohem větší škodu, než byl ten původní problém, nesmíme tak učinit. A eutanázie by se dalo zneužívat a mohla by jít dál, například k uzákonění eutanázie pro děti, které se narodí s nějakým postižením, a člověk by stále více rozhodoval o tom, koho zbaví života.
Vladimír Sáňka, Ústředí muslimských obcí
